Work Text:
Prsty levé ruky pevně stiskly pražce na hmatníku akustické kytary, zatímco pravá ruka lehce, téměř váhavě přejela přes struny. Pokojem se rozezněl čistý, tichý akord, který se pomalu rozplynul v teplém večerním vzduchu. Jirou si povzdychla. Na klíně jí ležel rozevřený blok, jehož stránky byly divoce poškrtané, plné přepsaných slov, šipek a otazníků. Skládání písniček pro ni nikdy nebylo snadné, ale tentokrát to bylo jiné. Těžší.
Tohle totiž neměla být jen další energická rocková vypalovačka, kterou by pak s klukama křičeli na podiu. Text, který měla před sebou, byl surový. Bylo to poprvé, co do řádků otevřeně, bez jakýchkoliv jinotajů a metafor promítla své skutečné city k jiné dívce. K dívce, která měla ty nejčernější vlasy, ty nejlaskavější oči a jejíž smích jí pokaždé spolehlivě obrátil žaludek naruby. Polkla. Hrdlo měla úplně suché, když se znovu zadívala na refrén.
Zhluboka se nadechla a hlasitě vydechla. Rozhodla se, že to zkusí zazpívat nahlas, jen tak pro sebe, aby zjistila, jak slova sedí do melodie. Znovu rozezněla struny. Její hlas byl zpočátku tichý, trochu zastřený nervozitou, ale s každým dalším tónem získával na jistotě.
Jakmile ze rtů vypustila první sloku, před očima se jí začaly míhat vzpomínky, jedna za druhou, jasné a bolestivě krásné.
Vzpomněla si na dlouhé večery před Kulturním festivalem. Yaoyorozu tehdy seděla u kláves, na čele drobnou vrásku maximálního soustředění, jak se zoufale snažila trefit ten správný rytmus. Jirou si tehdy poprvé uvědomila, s jakou lehkostí dokáže tahle geniální, bohatá dívka shodit svou dokonalou masku a být před ní jen obyčejnou, snaživou a roztomilou holkou.
Vzápětí se jí vybavilo jedno líné nedělní odpoledne ve společenské místnosti. Jirou jí tehdy půjčila jedno ze svých sluchátek, aby jí ukázala svou oblíbenou indie kapelu. Seděly vedle sebe na gauči tak blízko, že se jejich ramena neustále otírala o sebe. Yaoyorozu měla zavřené oči, pohupovala hlavou do rytmu a Jirou tehdy hudbu vůbec nevnímala. Vnímala jen teplo její kůže a tu jemnou, uklidňující vůni jasmínového šamponu, která se jí navždy vryla do paměti.
Hudba zrychlila a s ní přišla i mnohem temnější vzpomínka. Těsně po válce. Yaoyorozu tehdy seděla na rozbombardované ulici, tvář špinavou od prachu a krve, vyčerpaná na pokraj zhroucení. Přesto se snažila usmívat, organizovat pomoc, držet všechny pohromadě. Když ale ostatní na vteřinu odešli, její ramena klesla a dovolila si před Jirou uronit pár tichých, zoufalých slz. Jirou tehdy pochopila, že její srdce už netouží jen po obdivu. Toužila být jejím štítem, jejím bezpečným přístavem, kde Yaoyorozu už nikdy nebude muset být silná.
Myslela i na všechny ty protrpěné večery nad učebnicemi. Yaoyorozu jí s nekonečnou trpělivostí, už potisící, vysvětlovala složité fyzikální rovnice hrdinských letů. Ten měkký, hrdý úsměv, kterým ji obdařila pokaždé, když to Jirou konečně pochopila, a to letmé, povzbudivé pohlazení po zádech, které u toho následovalo, ji pokaždé spálilo víc než oheň.
A nakonec tu byla ta úplně poslední vzpomínka. Ta, která ji včera večer donutila popadnout kytaru, zamknout se v pokoji a začít psát. Bylo to jen letmé střetnutí pohledů přes celou hlučnou jídelnu. Yaoyorozu se zrovna smála něčemu, co řekla Ashido, ale pak otočila hlavu a podívala se přímo na ni. Její úsměv najednou změkl, zněžněl a byl v tu jednu malou vteřinu určený jen a pouze pro Jirou.
Tehdy to do ní uhodilo jako blesk. Uvědomila si, že ji miluje. Že už nechce být jen kamarádka, co s ní poslouchá hudbu, ale chce být tou, pro kterou tenhle úsměv bude zářit každé ráno.
Zpívala o tom všem. Zpívala o tom, jaké to je ztrácet se v něčí přítomnosti, jaké to je toužit po doteku ruky, která umí vytvořit cokoliv na světě, ale přesto je nejcennější tehdy, když prostě jen tak leží vedle té její.
Zavřela oči. Hudba ji pohltila, odplavila všechen strach a zbyl jen čistý, upřímný rytmus jejího vlastního srdce.
Poslední tón písně dozněl a v pokoji nastalo absolutní, až posvátné ticho. Jirou zůstala chvíli sedět s rukou položenou na strunách, hlavu sklopenou k zemi. Srdce jí bušilo jako o závod, jako kdyby ten text právě vykřičela před zaplněným stadionem, a ne v bezpečí svého pokoje na intru UA.
Tiché, opatrné zaklepání na dřevo ji donutilo prudce trhnout hlavou. Oči se jí rozšířily šokem. Dveře jejího pokoje nebyly úplně dovřené – zůstala v nich úzká, sotva znatelná škvíra.
A v té škvíře teď stála ona. Yaoyorozu.
Jirou okamžitě zrudla až za ušima, div jí kytara nevyklouzla z rukou. „Y-Yaomomo!“ vyhrkla a instinktivně se pokusila loktem zakrýt rozevřený blok na svém klíně, což situaci udělalo jen trapnější. „Jak d-dlouho... tam stojíš?“
Yaoyorozu na ni pohlédla s neuvěřitelně měkkým, unaveným, ale naprosto zářivým úsměvem. Pomalu zatlačila do dveří a vešla dovnitř. Měla na sobě volné domácí oblečení, vlasy rozpuštěné a v rukou držela dva hrnky, ze kterých stoupala vůně heřmánkového čaje. „Dost dlouho na to, abych slyšela celý refrén,“ přiznala tiše a udělala pár kroků k posteli.
Jirou měla pocit, že se na místě propadne do země. Její vnitřní monolog v tu chvíli sestával jen z panického křiku. Slyšela to. Ona to kurva slyšela. Text byl tak konkrétní, že nebylo možné si to splést. Yaoyorozu musela vědět, o kom ta píseň je.
Yaoyorozu opatrně položila oba hrnky na noční stolek a pak se posadila na okraj matrace, těsně vedle Jirou. Matrace se pod její vahou mírně prohnula a Jirou ucítila tu známou, uklidňující vůni jasmínu. Podívala se na ni, připravená se začít koktavě omlouvat, vymlouvat se, že je to jen cvičení, že text nic neznamená – když si všimla jejích očí. Byly lesklé, hluboké a byl v nich takový pohled, jakým se na ni Yaoyorozu ještě nikdy nepodívala.
„Byly to ty nejkrásnější tóny, jaké jsem kdy slyšela, Jirou,“ zašeptala Yaoyorozu a její hlas se neznatelně zachvěl. Natáhla ruku a bříšky prstů se zlehka, nesměle dotkla jejího zápěstí, které stále spočívalo na těle kytary. Ten letmý kontakt vyslal Jirou do celého těla elektrický výboj.
„V-Vážně?“ Hlesla sotva slyšitelně, vnímala jen její hřejivý a jemný dotek.
Yaoyorozu přikývla a její úsměv se ještě trochu rozšířil. „Moc ráda bych si ho poslechla ještě jednou. Mohla bys ji zahrát znovu?“ Jemně ji pohladila po kůži na ruce. „Jen pro mě?“ Doplnila.
Jirou se na ni dlouze zadívala. Její srdce, které ještě před chvílí plesalo panikou teď skoro vyskočilo z hrudi. „D-Dobře.“ Chtěla si dát facku za to, jak nervózně před ní zněla. To vůbec nebylo cool!
Povolila sevření ramen, mírně upravila polohu kytary na klíně a dala se do zpěvu. Yaoyorozu z ní nespouštěla oči a tiše se učila každou tóninu skladby u které věděla, že patří jí.